Nedávno jsem na LinkedIn zaznamenal jeden z takových těch humorných obrázků. Byl to dotazník, ve kterém byla otázka: „Kdo má ve vaší společnosti na starost digitální transformaci?”.
Na výběr z odpovědí bylo A) Generální ředitel B) IT Manažer C) Covid-19.
Ne že bych chtěl zlehčovat současnou situaci, to vůbec. Sám jsem přesně takto přemýšlel a říkal jsem si, že se už opravdu nedá mluvit o ledech, které se pohnuly. Náhle zažíváme to, o čem jsme slýchávali na prezentacích a konferencích. Digitální transformaci ve velkém, napříč obory. Práci se zákazníkem na dálku, odkudkoliv. Škola on-line. Konzultace s lékařem přes videohovor, jednání vlád nebo krizových štábů přes videohovor.
Trochu s úšklebkem jsem si vzpomněl na plamennou diskusi ze začátku tohoto roku ohledně elektronických neschopenek a o nutnosti odkladu implementace v řádu let. Když dnes vidím, co je možné, jak se řada oborů a činností digitalizovala, jak lze například v řádu týdnů přenést výuku do online prostředí a ono to funguje, vlévá mi to optimismus do žil. Jak se říká: „kde je vůle, řešení se najde“.
Okolnosti donutily firmy všech velikostí hledat a najít různá řešení pro tzv. „business continuity“. A nejednalo se jen o komunikaci, ať už mezi zaměstnanci, nebo se zákazníky či partnery. Musela se rychle hledat řešení, jak vůbec produkt zákazníkovi ukázat, jak si jej on může vybrat a objednat a následně jak mu může být doručen. Řada oborů se skrze e-shopy digitalizovala dávno. Zvykli jsme si objednávat elektroniku, hračky, oblečení, parfémy a řadu dalšího spotřebního zboží elektronicky. Kurýr nám pak vše dovezl pohodlně domů a obchod byl uzavřen. Řešit ovládání bankovního účtu skrze mobil nebo počítač, to už nám taky nepřijde jako žádné sci-fi. Jenže co když se najednou stane právě to, s čím nikdo nepočítal, co jsme si nedokázali představit? Co když se stane něco, co nebývalo a najednou je? Například omezení volného pohybu osob, doporučení zaměstnavatelům, aby jejich zaměstnanci zůstali doma, uzavírání obchodů a provozoven? Nebo vás někdy napadlo, že budete chodit na pivo přes internet?
Pozorování změny
Tím se dostáváme k samotné podstatě tohoto textu. Sledování změny. Co je náhle normální, i když to nebývalo. Jak se to, co „nejde“, najednou stalo běžnou součástí našich životů. Jaký by byl před dvěma měsíci běžný pohled veřejnosti na téma výuky celých ročníků skrze online nástroje? A co kdyby vám někdo řekl, že si s kámoškama zacvičíte po Skypu místo ve fitku? Slovo normální se v kontextu dnešní doby proměnilo. Ve vztahu k různým činnostem se slovo normální rovněž digitalizovalo.
Například moje partnerka je z učitelské rodiny. Mluvili jsme s její maminkou, která je zástupkyní ředitele na jedné základní škole kousek za Prahou. I tam s uzavřením škol začali řešit, jak být se žáky v kontaktu. Nejprve se sice vše odehrálo metodou „zadáme úkoly a rodiče nám je zašlou“, ale následně se zjistilo, že je to nedostatečné. Že rodiče potřebují pomoci. A tak jsme se společně začali bavit o možnostech digitální spolupráce žáků a učitelů na dálku. O implementaci Microsoft Teams. Nebudu zastírat, že na začátku panovala lehká nedůvěra, ale když jsme spolu mluvili o týden později a videohovory s žáky se už staly normálními, maminka s úsměvem řekla, že je to fajn, funguje to a že takto teď učí nebo konzultují s rodiči. A já? Já jsem si v duchu snažil představit, jak bychom toto téma asi spolu řešili, kdyby žádná z dnešních omezení nebyla a zavedení videohovorů by byl jen nápad MŠMT. Bylo by to taky tak v pohodě a rychlé?
Je to otázka motivace, že?
Doba nás donutila se začít dívat na věci jinak. I já jsem absolvoval svou první virtuální hospodu s kamarádem. Oba jsme si nakoupili pivo, zapnuli Skype a dlouho do noci diskutovali různá témata.
Je tu však ještě jeden velký rozdíl a posun, který pomohl současnou situaci řešit poměrně rychle. Cloud. Pokud bychom měli téhož docílit v klasickém on-premise světě, museli bychom koordinovat dodávku serverů, na kterých budou služby provozovány. To ale může být dost těžké, když jsou omezené kurýrní služby nebo vypnuté továrny, kde se servery vyrábějí. Takže virtualizace? Ale i ta může zadrhávat, protože servery jsou uvnitř firmy nebo interní směrnice říká, že se servery nesmí publikovat do internetu. Dále jsou tu kroky jako instalace operačního systému, instalace a patch management služby, konfigurace samotné služby, publikace do internetu, instalace na klientské stanice, konfigurace a řada dalších úkonů. Už jen z toho výčtu je zřejmé, že to není práce v řádu hodin.
Ale co když můžu pomocí licence, kterou jsem dostal třeba na půl roku zdarma, zprovoznit videokonferenční službu, která umí poskytnout nástroje pro spolupráci na dálku doslova na pár kliknutí? Aktualizované, hotové řešení. Stačí uživatelům poslat odkaz pro přihlášení a jejich údaje. Cloud. Mimo jiné, přesně toto je velká přidaná hodnota cloudu. A mnoho státních i soukromých organizací funguje už dávno na cloudových řešeních, využívá je a možná si to dokonce ani neuvědomují.
Kdo říkal, že když cloud v naší organizaci nebýval, tak nemůže být?
A co bude dál? Aktuální situace nám ukázala, že změny jsou možné, dokonce že není nezbytně nutné, aby se táhly měsíce či roky. Ukázala nám, že pádný důvod a vůle dokážou zázraky. Pohnout ledy, rozvířit stojaté řeky. To, co se teď děje, je asi největší PoC (proof of concept) online služeb a jeden z největších hackathonů, který se kdy odehrál. Všichni se nějak snaží hacknout tuto situaci a pokračovat v tom, co je jejich poslání. Ať je to prodávání piva, léčba nemocných nebo vzdělávání.
Nelítej nízko!
Na co se však nesmí zapomenout, je bezpečnost. Říká se, že účel světí prostředky. Pro mnoho organizací bylo na prvním místě, zcela pochopitelně, zajistit vlastní chod. Aby se kola dál nějak točila, byť pomaleji nebo trochu jinak, ale točila. Tomu pomohou třeba nástroje pro spolupráci zaměstnanců Microsoft Teams nebo vytvoření jednoduchých aplikací pro objednávky v Power Apps. Všechna tato řešení jsou skvělá a pomáhají. Musíme si ale uvědomit, že rychlá řešení s cílem zajistit přežití – udržet organizaci v chodu – mohou z pohledu chtěného či nechtěného úniku dat představovat velké riziko. Útočníci jsou si toho vědomi a nelze od nich čekat žádné svědomí. Naopak, je až logické, že jejich aktivity jsou nyní na vzestupu. Svět je totiž zranitelnější než kdy dříve. Je třeba myslet na to, že pokud jsme zaměstnancům dali možnost pracovat s firemními daty mimo firemní systémy, například na jejich domácích počítačích, pak je více než nutné data chránit proti úniku nebo zneužití. Je potřeba mít nadále IT pod kontrolou. IT prostředí organizace je totiž najednou tvořeno zařízeními, jako jsou domácí počítače nebo soukromé chytré telefony, naprosto různorodými a různě ošetřovanými zařízeními, která by se jinak k firemním datům nedostala nebo by se do firemní sítě skrze VPN vůbec nepřipojovala. A proto více než kdy jindy je třeba být obezřetný.
Naděje není strategie. Leťte opatrně!
Doufat, že se mi nic nestane, je jen hra s pravděpodobností, kdy to přijde. V mnohých organizacích vzdálená práce nejen nebývala běžná, prostě nebyla vůbec. To se změnilo. Změnit se tak musí i pohled na to, jak se s touto situací vyrovnat bezpečně. Jde to. Stejně jako šlo rychle nasadit a používat nástroje pro spolupráci v cloudu, nabízí se přímo tady i řešení pro bezpečnost. A také tyto služby a technologie mohou být nasazeny velmi rychle.
Mnoho věcí se změnilo, nebývalo a najednou je. Tato doba nám ukázala, jak moc je nutné nestavět bariéry, ale mosty. Ať už mezi lidmi nebo technologické mosty, které nám pomohou překlenout vzdálenosti mezi sebou či mezi jednotlivými obory a činnostmi. Věřím, že si z této zkušenosti odneseme to dobré a naznačený směr a potenciál nás inspiruje. Ukáže nám, co se skrývá za horizontem.
Jan Pilař, GetModern FastTrack Architect, Microsoft