I když nás v dětství možná mnoho dospělých okřikovalo, když je naše věčné PROČ unavovalo nebo vystavovalo trapnému pocitu, že by měli vědět, a nevědí, nesmíme na tuhle otázku zapomínat. Bez ní nelze definovat cíl. A bez cíle není posun kupředu, nýbrž bloumání. A to je někdy fajn, ale někdy na to prostě není čas. Na druhé straně je náš život přehlcen podněty, náměty, nápady, požadavky – a není vždycky dobré vystartovat jako chrt za každou zaječí tlapkou, kterou před nás někdo pohodí. Takže, stejně důležité jako vědět Proč jo, je vědět Proč ne. A teprve, když ta rovnice vychází kladně, vydat se na cestu za změnou. A je dobré si cestou uvědomit, že vždycky je potřeba obětovat něco, co chceme, abychom získali něco, co chceme ještě víc.
Pojďme si to spolu vyzkoušet. Třeba při rozhodování, zda a jak na cloud?
Proč ano
- Chceme šetřit čas, a tedy i peníze
- Ochrání nás před různým nebezpečím (krádež, ztráta dat, ztráta byznysu, odchody zaměstnanců)
- Potřebujeme, aby lidi práce bavila (a nedělala se zbytečně) – to je nejlepší motivační program
- Chceme něco, co nemáme a na co nemáme
Proč ne
- Bojíme se moc (Nedáme svoje data Microsoftu – ani nikomu jinému)
- Bojíme se málo (Nám nikdo nic neukradne, proč by to dělal?)
- Nevidíme v cloudu přínos, stačí nám, co máme
- Chceme šetřit čas – a ne ho ztrácet zaváděním nějakých novinek
Proč přece jen ano
Protože jde o nevyhnutelný vývoj. Protože ohlédnutím dozadu objevíme mnoho paralel, které nám potvrdí, že jiná cesta je v naší západní kultuře nepřirozená, a proto se na ní dá těžko udržet. Složitější otázkou tedy není ani tak jestli, ale kdy a jak, abychom získali klady a vynechali zápory takové cesty.
Proč si to myslím?
Koncept cloudového IT je velká a zásadní změna v oboru. Jako taková nenastala bez důvodu. Vedla k ní rostoucí potřeba modernizace práce (touha po vyšším výkonu) – stejně jako ve všech předchozích průmyslových revolucích. I průvodní jevy jsou stejné – první pokusy, které skončily špatně, první pokusy, které skončily – resp. neskončily a běží – výtečně, postupné pronikání změn mezi „early birds“ – nejprogresivnější, po novinkách lačnící jednotlivce – někdy vizionáře, někdy trochu snoby, potom prosakování nových „aspektů“ do běžného života širší a širší veřejnosti – napřed prostřednictvím produktů vyráběných novými stroji, později masivním rozvojem a zvýšenou dostupností těch strojů na pracovištích… Až do fáze zániku těch, kdo se nové vlně nedokázali přizpůsobit. Přičemž na výběr mají vždycky dvě až tři cesty: bojovat postaru do posledního dechu, učinit svou nabídku něčím tak exkluzivní, aby se za ni dalo inkasovat mnohem více peněz, protože je vyráběna „tradičními postupy, ručně a individuálně“, naskočit do poslední vlny transformace a pokusit se zezadu znova prorazit na rozumné místo.
Vidíte. Všechno to už tu bylo třikrát
Učili nás o tom v dějepise. A teď cítíme, jak se „tvoří dějiny“, na vlastní kůži. Nejčastěji tedy na konečcích prstů – těch, co se dotýkají klávesnice či dnes už často také rovnou obrazovky chytrého zařízení, ať je to telefon nebo soustruh.
Změna vs. rutina
V historii je to vždycky tak: novinka má spoustu lákadel (kdyby nebyla atraktivní, tak po ní pes neštěkne), lidé po ní třeba i pokukují, ale homo sapiens je naprogramován jinak. Mozek má funkci ochránit nás před nebezpečím. Každá změna JE bezpochyby potenciálně nebezpečná (dokonce i změna prokazatelně k lepšímu), protože vede k vychýlení z rovnováhy, vyžaduje učení, přizpůsobení organismu (ať ve fyzickém či společenskovědním smyslu), narušení do té doby funkční rutiny. Proto se změnám podvědomě brání naprostá většina populace.
Na rutině je krásné především to, že je nejúspornější. Nevyžaduje mnoho přemýšlení, mnoho komunikace, obecně mnoho energie. Má (na vrcholu) nejlepší poměr cena/výkon. Snadno zapomínáme, že než se stala rutinou, začínala jako… novinka! A přehlížíme, že bezmyšlenkovitě vykonávaná rutina se vlivem změn v okolí může stát neúčinnou či přímo kontraproduktivní.
Když však takový signál zpozorujeme, rutina nás začne omezovat, přestává být užitečná, začínáme cítit nepohodlí, vnímat, že nám něco schází…, když se tedy rovnováha naruší (obvykle působením dalších okolností vně daného systému), začneme se poohlížet po nápravě.
A tehdy si uvědomíme, že
- Cloud šetří starosti s údržbou IT prostředí (ta údržba zabírá až 80 % prostředků – finančních i lidských; na inovace a posun, stejně jako na podporu uživatelů zbudou smutné jednotky procent)
- Cloud umožňuje získat a využívat technologie, které si sami nemůžeme dovolit – a na chvíli si tak za přijatelný peníz můžeme půjčit tryskáč, místo abychom převáželi náklad na oslíkovi
- Vyšší závislost provozu podniku na IT vyžaduje významně vyšší zabezpečení (což je zase stejné, jako když rychlá auta potřebují pásy a airbagy na všech sedadlech – a už se o to ani nehádáme, a přilby nosíme i na kole, kolem kterého ta rychlá auta jezdí, nebo na sjezdovkách, kde je více a více lidí, dopravených novými velkokapacitními lanovkami…)
Proč to ještě před pár lety nebylo takhle?
Technologie, které by to umožnily, tu nejsou dva roky, ale víc než patnáct! Během té doby se odehrály tři hlavní změny:
- Vznikla dostupná kapesní zařízení, která mají výkon větší, než první sálové počítače
- Soukromý zájem lidí o ně a jejich využití k pohodlnějšímu, exkluzivnějšímu životu vedl k posílení datových sítí
- Dospěla generace, která se narodila, když už se maminky v porodnici ptaly po heslu na wifi, aby nasdílely obrázky svých maličkých – a pomalu se začíná dostávat i do rozhodovacích pozic ve firmách
A to už je dost na další revoluci. Naštěstí tedy průmyslovou, ne politickou. Napadlo vás před pár lety, že každý traktorista, každá průvodčí ve vlaku, každý učitel ve škole, každý prodavač v kiosku i pouliční květinářka budou mít kdykoli kdekoli v kapse počítač? A jaké to přináší možnosti pro jejich řízení, pro sběr a distribuci informací, pro efektivitu následných úkonů…? Teď je máme. Jen to chce změnu… Už je čas?